OSUD
nás nutí hledat smysl života.
Láska nám ho dává.
ŽIVOT
není rovný závod stejně schopných jedinců se stejnou šancí.
Již v okamžiku početí hrajeme s cinknutými kartami.
P. Čech: Naši novináři si nezaslouží svobodu slova. A to proto, že ji chápou jako beztrestnost při vyvolávání paniky...
ZPRAVODAJSTVÍ
Pořádně to rozjet - den, co den.
Přečíst si v novinách,
poslechnout v rozhlase,
vidět to v televizi.
Co bude až bude když bude jak bude.
Není podstatné, co je teď.
To nikoho nezajímá, lid prý šílí po senzaci.
Po drbech.
Herci, politici, stále dokola.
Zpěváci, modelky a fotbalisti.
O ničem a dohola.
Magořit do budoucna - hlavně prognózy.
Statistiky, úvahy, rozhovory o ničem.
A mlžit. Všechno plyne podle šablony.
Co byste kdybyste jak byste.
Když bude, jak bude, ne, co je nyní a teď.
Je to snadné, levné a lidi to prý chtěj.
Šílí po senzacích, po drbech.
S nikým už stejně nic nehne.
Kdo kdy na to přišel, ví snad jenom Osud.
Kolo je v pohybu, šrotuje, jak dosud.
Semele hrušky s jablky a bude hůř.
Když o lidech - tak přežvýkat zas celebrity.
Kdo s kým o čem pro koho.
A módní trendy módní policie.
To je důležité.
O každém, sebeméně známém, přinášet šílenosti.
Proč, jak kdy kde zakop, kdy byl zase grogy.
Lidi to prý chtěj, touží po senzacích, po drbech.
Prý určitě, bez pochybností.
Možná. Snad. Že by?
MYŠKY
Zadupaní, ponížení.
Jak šedé myšky se choulí.
Kdosi známý neznámý
jim k noze přikoval
železnou kouli.
Výčitky svědomí nemá.
Protože vstávaje lehaje
si zlehka brouká:
„Já nic, to ti druzí,
na ty ať národ kouká“.
ISMY
Všechny ismy doby jděte do háje.
Lžete, kroutíte se, rabujete.
Ve jménu čeho, proboha!
Nikdo neví, kam se řítí.
Jak jsme mohli celá léta
používat tak omletá slova.
Mohli.
Protože jsme důvěřiví.
Chybí nám moudrá a fikaná sova.
DEMOKREATURA
Není nám dáno žít a mít svůj život na háku.
Jsme prý neskonale hříšní, proto přežíváme v ataku.
Z důvodu regrese nás musí někdo řídit, strkat.
Že je to chomout, nevadí?
Jinými kecy o jiné demokracii ho napresujem do tlaku.
A mazanější si zase mezi sebou budou vrkat.
Mátožně sledujeme
vzdálené pozadí celé té životně důležité frašky.
Vždyť každá doba něco vyvádí a učí:
hádat z ruky, z hvězd, z flašky,
jak sehnout hlavu, vypnout hruď, případně zvolnit krok.
Vykročit – je jedno jakou a neztratit přitom chuť,
prožít si v klidu
dětství, mládí, dospělost i smrt.
Užít si
přátelské vztahy, radost z obyčejných věcí.
„Pojďme!“
Máme to přes plot, chce to jen odhadnout dobrý skok.
Všechno lze podepsat jen s malou výhradou:
na ovce se musí zostra - kdepak je ten honící pes?
Jinak by svět vyšuměl do reálných prostor a mezí.
Proto lehounce vyburcovat ze spánku NEJISTOTU,
nepovedlo se to včera, tak nejlépe ještě dnes.
Časem nelze plýtvat, když jsou ovce březí.
Rozdmýchat vášně, vzpoury, války, slotu,
nehorázné demokraty vycepovat na mlatě.
Do tubusu nacpat všechen lid,
rozvášněné davy přes protesty sešikovat do latě.
Jediné, co je teď třeba – hlavně nemít TEN klid!
MANTRA
Tak se jim to povedlo, klukům zlatým!
Rozvinout sametový feudalismus,
velký byznys a zaostalý svět.
Kdo netáhne s nimi,
uvadá mu nektarový květ.
Nevadí – zbyde víc pro všehoschopné,
nikdo nikoho přece nenutí
nežít si dál i postaru.
Jen kdosi je nepochopil a nenávistně šíří:
demokracii, svobodu a právo.
Ty na ně nemáš ani náhodou!
Mají mafiánské tendry kdo koho dřív složí.
Pro tuhle drobnost - jít s nimi do křížku,
není zdrávo.
Jejich „slovo“ je zákon Boží.
Hádej, kdo zvítězí? – je to známá mantra!
ÁMEN
Zhuntovat hospodářství, republiku, stát.
To se jen tak někomu nepodaří.
K dokonalosti tento stav přivedl
nevzdělanec – vlajková loď pokroku,
jemu se samozřejmě daří.
Podřezává si větev i plást, co ho živí.
Řídí, rozhoduje, žije rozmařile z dluhů,
z nich rozdává a pak se diví.
Přátelům a známým platí hotově a na ruku.
Odpovědnost nezná, jen mlží a bezuzdně zuří,
když zástupy chudých mu nejásají po boku.
Okolnímu světu je pro smích.
Výhody, které mu nevzdělanec poskytuje,
přebírá plnými hrstmi.
Dováží, vesele prodává šunty.
Když už náááhodou u nás vyrábí,
tak občanům stejně notně klesá nálada.
Jejich postavení na place
se rovná otrokářství Říma,
není to žádná paráda.
Slovo „pracující“ prý zavání,
není vhodné pro dnešní tvůrčí dobu.
Proto nevzdělanec v tranzu
zkouší přiškrtit i netvůrčího dřevaře.
Ten se ale zaštiťuje státní maturitou,
nechce pustit svoji pilu.
Třebaže
po lese - u pásu, s perfektní mobilitou,
s bílým límečkem a kravatou
páchá trestuhodné činy:
maká za pár šupů jak emeritní baba.
Pro něj, konkrétně,
je každá rada hodně, hodně drahá.
„Volte jen důvěryhodné politiky“,
kdosi zodpovědný kolem hřímá.
„Kdy?, když ne teď.
Koho?, když ne mě!“
A bludný kruh se uzavírá.
Zhuntovat hospodářství, republiku, stát,
co tu ještě zbylo.
Nová garnitura agresivních hráčů radí,
jak dát na frak všem.
Nečekají slávu.
Chtějí si jen v intrikách pohodlně,
doživotně žít svůj sen o věčném,
bohatém mládí.
Jen ta lůza nenažraná jejich vize láme.
Je možné, že netuší,
že sami sobě podřezají větev?
Nelze ji vrátit žádným trikem
ani dodatečnou retuší.
Nemají cit pro budoucnost?,
pro reálný rozvoj?
Chybí jim při jejich „vzdělanosti“
selské počty a průhledná odpovědnost?
„Stávkovat by chtěli, do těla jim dáme!
Utvoříme policejní konvoj,
na to ještě máme.“
Guru plká, prudí,
kolem mě jsou všichni rudí!
Jen já jak to slunce jasné,
své roduvěrné vedu dál po žíle zlaté.
Stavím brány.
Ještě nejsou všichni
moji zlatí
dost bohatí,
jen pro ně otevírám kdejaká dvířka.
Proto ta úlisnost a zmar.
Snad dožiji se zářného zítřka,
bez občanů, bez otravných lidí.
Morálka, důstojnost a právo jsou mi cizí.
Pro velké podrazy mám přímo božský dar.
Když se všechno sype,
vsadím hned na pevnou ruku,
tvrdou jako kámen.
To by v tom byl zmar,
kdybych všechny neudolal.
Já Guru, všech králů i Božích král.
Ámen.
S V Á T E Č N Ě
MIKULÁŠ
Mikuláš neztratil plášť,
ukradli mu ho.
Syčáci.
Mikulášce nejdřív strhli jupičku,
po chvíli boje
roztrhali i sukničku.
Syčáci.
Čert s andělem jako bodygardi
bezmocně selhali.
Trojzubcem Čerta
Mikuláše do úzkých zahnali.
Syčáci.
Rozervanýma křídlama Anděla
utloukli do sněhu a bláta
zase Mikulášku.
Syčáci.
Budem se těšit aspoň na Ježíška!
Jestli ho ovšem nezmaří
Santa Claus a sobi,
nebo že by Děduška Moróz,
odněkud.
Nebo že by Mickey Mouse?
Taky pěkný syčáci.
ADVENT
Celí rozechvělí vnímáme
Adventní směsici nálad - barev
setmělého mrazivého Slunovratu.
Do šedi se pomalu vkrádá
pěstovaná bezstarostnost dětských duší
a dostává nádech zarezlého šrotu.
Ještě
chceme plnit jejich nepříliš skromná přání.
Ještě
si hrajem, že na to máme
a vytahujem duchy ze starých skříní.
Ještě
vyškrábneme z posledního šuplíku
rezervu snů v podobě snobů.
Ještě
prošustrujeme poslední korunu
za nesmyslně blikající
cetky do oken a dveří.
Nelze přece promeškat
tu slavnostní blyštivou dobu dárků.
Škoda!,
že málokdo věří
v pomíjivost uplácených svátků.
Nemáme radost, klid
ani pohodu.
Postrádáme!
už i vzájemnou rodinnou lásku.
Vyprchala vstřícnost!
k sobě navzájem i pochopení pro stáří
a mnohé lidské neduhy.
Přes to všechno povolíme
aspoň jednu dírku pásku
v mylném dojetí,
že šakalí smečka změkne v objetí.
Marně.
Řevnivost utlouká třmen zvonů,
srdce již dávno mnohým puklo.
Nejednáme, nekonáme,
čeká nás
bezduché komerční Adventní peklo.
Tušíme.
Chrám přírody je vždy bez nároku
otevřený duši.
On jediný totiž ví, co se sluší.
Nemáme na to.
Nějak se všechno jaksi vymklo, smeklo.
VÁNOCE
Hlavně si s předstihem
zajistit šťastné a veselé.
A bohaté
na dluh.
Nevadí,
že naše duše jsou rohaté,
vždyť splácet můžu začít
až v únoru březnu.
Nebo vůbec?
Dluhy se přece
u nás neplatí.
Zpitomělí komercí
utrácíme o život.
Kolektivní touha
našich nezletilců
nevybočit
z řady,
vyburcuje
naši peněženku.
Dokoupíme pro ně
ptákoviny, zbytečnosti...
Ztrácíme přehled
a narvané obchody
lustrujeme svéhlavostí:
"i kdyby na chleba nebylo,
Vánoce budou už zase
bohaté".
Šťastné a veselé jen na chvíli.
SILVESTR
Novoroční předsevzetí
zůstává ve stínu minulých.
Plnění nám podlamuje kolena.
Tak samozřejmě -
jak ve vlnách tiše plynulých.
Infantilnost světa popírá stáří,
posedlost
je krásou korpulentní doby.
Kdekdo
dělá, že nic nevidí, neřeší.
Jen se tváří.
Především – zbavit se zloby.
Zlom z roku na rok
platí daň za sváteční chvíli.
Opakuje se magická touha.
Stačí udělat
malý odvážný krok.
Očekávání
a vzpomínky nás míjí,
tvoří nerozlučnou
nekonečnou dvojici.
Snad přející.
PECH
Čaj místo rumu
a vodu místo vína.
Tak někdo
ve skutečnosti vnímá.
Je nerudný
z té pošetilé doby.
Protože na něj,
z prostřeného stolu,
zbyly
jen nějaké droby.
VÝHODNĚ
Podepsat novou „výhodnou“
smlouvu na ulici, je novodobý hit.
Havrani v černém bystrým zrakem
vybírají své oběti.
Oklamat, podvést, zkásnout a pryč.
Jít o kus dál.
S úlevou přejdeš ulici
a vydechneš jen na chvíli.
Přispějte:
Na útulek pro kočičky.
Na útulek pro pejsky.
Na týrané děti.
Postižené děti...
Uhýbáš očima, vše je na doraz.
V kapse máš po nákupu
pár drobných.
Výplata v nedohlednu.
S úlevou přejdeš ulici.
Vydechneš jen na chvíli.
Osloví tě na kus řeči člověk,
co loudí a má hlad.
Rohlík nechce.
Peníze kdyby byly!
Bezúspěšně vnucuješ brigádičku.
Dělat nebude a taky nechce.
Jak podťatý padá na židličku.
MAČ
Tupost a blbost
nezná pravou levou.
Je to nekonečno.
Mucholapka moci.
Řádí bez skrupulí
ve dne v noci.
Rozum a realita
s nimi prohrává mač.
Nestačí říct jim
„děkuji a není zač“.
PANCHART
Být pravičák a pravicový.
Nové heslo, nové doby.
Nesluší se pátrat,
kdo z nich dříve byl
pěkný panchart.
Teď je pravicový.
Hřímat a láteřit na líné socky.
Zvlášť, mám-li v ruce moc.
A tvrdě zaútočit
na lidskou bezmocnost.
Proč ne, když národ doufá
a marně utahuje opasky.
Jen my se máme dobře,
když odhlasujem všechno
sami sobě.
Víme co dělat.
Vždyť máme moc a cit
pro státní zakázky.
VLCI
Snad bude líp,
až nažerou se všichni vlci.
Snad bude líp, až odběhnou.
Na jiná místa plná zvěře.
Bez lidí.
Snad nás pak nechají i žít.
Obyčejný život obyčejných lidí.
S rodinou i bez rodiny,
Tak, jak to chce každý mít.
Zatím nám vládnou vlci.
Rozhodují o našich osudech.
Proutkem licoměrnosti mávnou,
a hned jsme pro ně hejno
poskakujících vrabčáků.
Jak písknou tak skáknem.
Odpovědně bez remcání.
Zatím.
Všechno chápem.
„Není už kde brát,
holoto jedna nenažraná!
Opasky si musíte utáhnout víc.“
Vždyť ano, vždyť to chápem.
Zatím!
Vlci se ještě nenacpali
a je jich čím dál víc.
Hůř už bylo.
Kdy bude líp?
KOLOTOČ
Únava stíná naši hlavu.
Nelze jen tak si číst, přemýšlet, vstát a jít.
Vždyť se nic nevyrábí, všechno se dováží.
Nelze jen přežívat.
Znovu popřemýšlet, vstát a jít.
Ale kam a proč - nedá mi to.
Cítím beznaděj a únavu.
Jsme smetiště Evropy, jsme jen vizáží.
Proklínám. Co vlastně proklínám?
Vždyť chci jen být.
Mašinerii, která nahradila tu první.
Molocha, který nahradil to druhé.
To všechno už tady bylo a kolotoč se roztáčí.
Nelze z něj vyskočit, jen spadnout.
Spadnout až kam?
Když zlomené mám nejen srdce.
Na dně jsme byli přece před léty.
A jsme tam zpátky.
To jsou ty pravé kolotočové hrátky
nevzdělanců, co říkají si
strana
vláda
parlament
senát
regionální politici...
NORMÁL
Nic neřešit.
Nadávat na všechny kolem.
I jedné slečně, co je při těle.
Vždyť je to normální.
U nás se to může.
A neodepřít si to pokušení,
dupnout na nohu.
Nic jiného si nezaslouží.
Protože ten dědek
s hůlkou přede mnou,
moc pomalu leze nahoru.
SLUPKA
Jak si říci o pomoc,
když kolem nás
jsou všichni slepí, hluší.
Navíc si myslím,
že mi to ke vší smůle i sluší.
Slupka a nátěr dělá divy.
Každý mě míjí, spěchá.
Jen v očích mám ukrytý
běs a strach.
Překrytý barvičkami.
SÍŤ
Požadavek doby -
neúprosná individualita.
Ta je snad ve tváři!
A úsměv - i ten má každý jiný.
Jinak ochotně
a rádi podléháme davu.
Té trojhlavé sani.
Kdo se trhne, nevydrží,
dá na špalek hlavu.
Těžko vysvětluje příčiny.
Všichni známí, bez rozdílu,
zpřetrhají „nítě“.
Je to drzost nezapadnout
do pavoučí sítě.